Chybíš mi. I když sedíš vedle mě

Zamilovanost přichází jako exploze – nečekaná, intenzivní, pohlcující. Láska je jiná. Vyžaduje přítomnost, péči a vědomé rozhodnutí zůstat. Proč si někdy ve vztahu říkáme "Chybíš mi"?

Poslední dobou si toho všímám častěji. Nejen v terapii. I kolem sebe. Možná i v drobných okamžicích vlastního dne. Dva lidé spolu žijí. Fungují. Ráno káva, odpoledne povinnosti, večer rychlá porada nad kalendářem. Děti, práce, nákupy. Všechno běží tak, jak má. A přesto se někdy mezi nimi tiše usadí věta, která se špatně říká nahlas: Chybíš mi. I když tu jsi. Ne jako výčitka. Spíš jako tichý smutek. Jako když sáhnete vedle sebe a zjistíte, že tam někdo je — a přesto jste se dlouho opravdu nepotkali.

V terapii občas zazní: "Já ji mám rád. Jen už to není jako na začátku." Nebo: "On je skvělý partner. Ale kde je ta jiskra?" A já u toho přemýšlím, jak silně jsme uvěřili představě, že láska má chutnat pořád stejně intenzivně jako první doušek. Jenže na začátku to často nebyla láska. Byla to zamilovanost. A to je jiný příběh.

Celý článek najdete v odkazu níže:

https://medium.seznam.cz/clanek/tereza-sladkova-chybis-mi-i-kdyz-sedis-vedle-me-247703