Jak jsem šla do lesa a málem tam nechala starosti
Půlhodina v lese, která změní víc než celý den. Proč přírodu potřebujeme víc, než si myslíme?
Šla jsem jen na chvíli. Takové to "na půl hodinky, než se setmí", které se obvykle protáhne, protože člověk zapomene sledovat čas a začne sledovat úplně jiné věci.
Třeba jak vítr mluví se stromy. A jak stromy na rozdíl od lidí nepřerušují.
Na Benešovsku je takových míst ještě pořád dost. Cesty, které nikam nespěchají. Louky, které se netváří důležitě. Lesy, které vás vezmou mezi sebe, i když si s sebou nesete hlavu plnou věcí, co nepočkají.
Tedy — aspoň si to myslíme.
Ty myšlenky jdou nejdřív s vámi. Pak zpomalí. A nakonec si někde sednou na pařez a už se nezvednou.
To je na přírodě hezké. Ona vás neléčí. Ona vás jen ponese, když se konečně rozhodnete nerušit sami sebe.
A někdy to stačí víc než všechno ostatní.
Pravděpodobně i proto se mi občas vracejí klienti s větou: "Byla jsem venku… a nějak se mi to porovnalo."
V tu chvíli mám chuť říct: "No jasně, že ano. To je ta nejlevnější a zároveň i nejcennější terapie na světě."
Příroda je v tomhle zvláštní druh medicíny. Bez čekárny. Bez objednání. A bez toho, aby se ptala, jestli na ni máme nárok.
Cestou jsem potkala starý strom.
Byl trochu nakřivo, jako by už dávno pochopil, že rovnost je přeceňovaná. Stál tam klidně a působil dojmem někoho, kdo už ví.
Nevím co přesně. Ale bylo to uklidňující.
Napadlo mě, že kdyby uměl mluvit, asi by toho moc nenamluvil. Možná by jen řekl: "Nespěchej."
A tím by to uzavřel.
Cestou zpátky už byla skoro tma. A mě napadlo, jak nenápadně důležité tohle všechno je.
Nejen ten les. Ale ten pocit, že tam můžeme přijít a něco v nás se srovná, aniž bychom přesně věděli jak.
Že existují místa, která nás drží, i když si myslíme, že všechno držíme jen my sami.
Celý článek najdete zde: