Co jsem v sedmnácti nechápala a dnes už slyším jinak
Vzpomínka na Naďu Urbánkovou, píseň Závidím a tiché břemeno těch, kteří pečují. O lehkosti, která dozrává časem, a o tom, že i silní si mohou dovolit spočinout.
Tento týden 3. února, to byly přesně tři roky, co zemřela Naďa Urbánková.
U některých lidí čas nehraje žádnou zvláštní roli. Neodnáší je pryč, jen je ukládá hlouběji.
Měla jsem ji ráda. Nejen jako zpěvačku, ale jako člověka. Byla patronkou naší zdravotnické školy – asi právě proto, že sama byla původně zdravotní sestrou. A možná právě proto dokázala mluvit o péči, službě a lidskosti tak, že to neznělo ani hrdinsky, ani příliš obětavě. Spíš pravdivě. A s lehkostí.
Pamatuji si jedno naše setkání u nás ve škole. Je to víc než dvacet let. Bylo mi asi sedmnáct a svět jsem vnímala zcela jinak. Tehdy mi ve velmi krátkém rozhovoru řekla větu, kterou si dovolím parafrázovat. Mluvila o tom, že být sestřičkou má hlubší význam, než si v tu chvíli dokážeme uvědomit. Že to taky trochu vypovídá o tom, jací jsme a co v sobě neseme. Že je to dar, ale zároveň tíha, kterou člověk nese. A také to, že to teď ještě neuvidíme. Že musíme počkat.
Tenkrát jsem čekala spíš na přestávku než na pochopení. Ale něco z těch slov se ve mně přesto usadilo. Jako semínko, které si dělá věci po svém.
Celý článek v odkazu níže: