Když zemřou jistoty, probouzí se duše. Tento text je osobním svědectvím o ztrátách, které nebyly pozvolné, ale náhlé a tvrdé — a o tichu, v němž se rodí skutečná naděje.
Mít naději neznamená, že všechno dobře dopadne. Je to ale odvaha a síla udělat další krok, i když nevidíme za zatáčku.
Soucit je jako tichý průvodce po klikatých cestách života – drží ruku, když se brodíme bolestí druhých i svou vlastní a učí nás kráčet s lehkostí a odvahou.
Víra se může zdát opakem pochybnosti. Ale možná je to jinak. Možná je to pouze odvaha zůstat otevřený i tehdy, kdy svět neposkytuje důkazy ani jistoty.
